sáhl nějakého jistějšího místa. Nyní ho otec posílá do hor! Jaká se mu naskytla příležitost! Byl rázem rozhodnut. Pojede tam, kam ho otec posílá, vykoná, co mu uloženo, nakoupí, vozy domů vypraví, a sám odjede do Prahy. Takto získá mnoho času a nebude se mu báti nějakého stíhání.
Večer před odjezdem seděl s rodiči, vyslýchaje podrobné rozkazy a rady otcovy. Poslouchal, ale neslyšel. Bylo mu úzko, a matce se nemohl ani do tváře podívati. Bodlo ho, když pohledl na její ustarané líce, když její oči plné dobroty na něm utkvěly, a nitro jeho se sevřelo, když ho starostně napomínala, aby dal na sebe pozor, aby se zase zdráv domů navrátil. Vzpomněl, jak ho budou očekávati, jak ty drahé oči budou zase plakati.
Rychle vstal oznamuje, že si půjde lehnout, aby nezaspal, když má tak časně vstáti.
„Jen si lehni, lehni a spi, a nevytrhuj se pro to vstávání. Však já tě nenechám zaspati,“ pravila matka a dodala: „Budeš míti všechno uchystáno, snídaní také.“ —
„Jen si lehni a spi — a spi —“ řekla mu matka. František ulehl, ale nespal. Nemohl. Pořád myslil na matku a znovu váhal, kolísal se. Ale připadlo mu také, že juž kamarádovi do Prahy ohlásil, že přijde, připomínal si všechnu krásu uměleckého života a všechen trud kramářský.
Sotva že chvíli zdřiml, už se vytrhl. Matka stála u jeho postele a laskavě a tichým hlasem ho budila, aby vstal, že juž je čas. Zrovna se lekl. Zvolna sešel dolů.
Otec byl ještě v posteli. Co matka snášela snídaní, vyšel František ven a kvapně domovními dveřmi vyhlednuv, chvátal zpět nahoru do světničky, odkudž pod pláštěm vynesl housle dobře zabalené. Byly juž
