stýkal. Ten Věkovi psal, že se dověděl od Hněvkovského, co se s ním stalo. Vyslovoval lítost nad osudem Věkovým, litoval jeho umění hudebního, že by jím si mohl dobyti jiného postavení nežli kramářského, a líčil mu šťastný osud dvou mladších hudebníků, jejich přátel a známých, jak se krásně uchytili.
Toto vše utkvělo živě a hluboko v mysli mladého Věka. Stará myšlénka, aby všeho nechal, aby prchl a oddal se hudbě, vracela se nyní opět a opět, stávajíc se vždy svůdnější a silnější. Jí pomáhalo také všecko jednání starého Věka.
Nemělť dosti šetrnosti ke vzdělání a minulosti svého syna. Chtěje z něho míti mermomocí důkladného kupce, zabraňoval mu vše, co, jak se domníval, by ho mohlo od jeho povolání odvraceti. I pro Krameriovy noviny, když první číslo došlo, strhl notný křik, že byly objednány bez jeho vědomí a že Františkovi působí jen roztržitost mysli. To Františka v duchu velice dohřálo. Když mu ani toho nepřeje za všechno jeho lopocení!
Ale od těch časů, co došel ten druhý list, počal se přetvařovati. Až dosud mu otec nedůvěřoval a hlídal každý jeho krok. Proto, aby si jeho důvěru získal, stal se mladý Věk v obchodě horlivějším, a vše s chutí dělal, tak že otec počal vlídněji na něj hleděti. Matce pak padala se srdce veliká tíha; viděla, že její František je spokojenější, že se sám nutí, že se také k otci jinak, ochotněji chová, a že ten počíná za to s ním také jinak jednati.
Až do té doby syna nikam nepustil, nikam ho za záležitostmi obchodními neposlal, ač sám chátral víc a více. Nyní však lecjaký úkol mu svěřil, leckam ho poslal i přes pole, do sousedních měst. Jen jedno mu dosud nesvěřil, peníze totiž, alespoň ne větší částky. Ale i v tom se stala změna. Kmotříček regens
