ových. A dočetl se jich. O Thamovi přítel psal, že ho juž dlouho neviděl, že ho není ani v Boudě vídati a slyšel na jisto, že odcestoval. Kam, to že on neví. Sice že slyšel, že se dal k nějaké společnosti, ale tomu že on nevěří, a to proto, že když doktor (a to slovo bylo podtrženo) Tham vzdal se svého úřadu, aby se jen mohl věnovati vlastenecké práci a českému divadlu, že by se teď nedal k nějaké kočující společnosti, jak se povídá. Tomu že on, Hněvkovský, nevěří a neuvěří.
Ale mladý Věk uvěřil hned, když o něco níže četl, že kollega se na Butteauovy nemohl doptati, že jsou ze Řeznické ulice, ano prý z Prahy pryč, a to prý juž koncem léta.
„To se něco stalo!“ pomyslil Věk. „Jsou z Prahy a Paula s nimi! Ubohá! Proto on asi Tham chodil tak zamyšlen a smuten. Stýskalo se mu po Paule. Byl by rád za ní, ale opustiti Boudu, Prahu, práci spisovatelskou, vlastenskou! — Není ho teď v Praze. Tedy přece šel! Šel, za Paulou — kam jinam! Jak ji miluje! Šťastný! Tham mohl jíti, nikdo mu nebránil, jen on sám sobě. Je u ní, je s Paulou… Ó, to jsou už jistě svoji!…“
Tak přemýšlel a kombinoval F. Věk nad listem přítelovým, a byl přesvědčen, že se nemýlí. Tak to bude, tak to je. Pocítil té chvíle divnou tesknost i touhu a dávno juž neměl takový odpor k svému nynějšímu povolání. Připadal si tak bídný, ponížený, život svůj za tak jednotvárný a smutný, jako by byl řetězem přikován.
Život v Praze u divadla nebo muzikantský zdál se mu nyní tím volnějším a krásnějším a myslil na něj pak tím více, když pojednou zase obdržel z Prahy list. Byl od jednoho z bývalých jeho spolužáků choralistů, s nímž i pak, když z kláštera vyšli, často se
