Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/220

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
221


Blížil se k němu, aby mu ruku políbil. Ale Věk nepromluviv náhle se obrátil a vešel vedle do světničky. Syn zůstal, jako by před ním uhodilo. Ale v tom již zaslechl matčin hlas, a již byl u ní, na kolenou u postele a líbaje hubené její upracované ruce vyvstalých žil, plakal a plakal…

A kmotříček, chori et scholarum rector, stál opodál, zlehka odkašlávaje, a jsa dojat v duchu pomýšlel:

„Je to hlaváč paličatá!“ Myslil starého Věka. „Ale to nic — teď se juž poddá. Teď to půjde. Ubohá kmotra! Ta má radost, ze srdce jí toho přeju. — Chudák!“


XXII.
Doma.

Co František doma meškal, Věková nápadně rychle se zotavovala. Za nedlouho juž vstala a počala světnicí přecházeti, nebo si někdy sedla na židli u stolu k oknu, když jím proudily jasné paprsky podzimního slunce. František jí také byl nejlepším opatrovníkem. Sedal u jejího lože, posluhoval jí, vedl ji, když vstala, vystlal židli peřinkami, když si usedla k oknu na sluníčko. Všecky tyto úsluhy měl za svou povinnost; ale bylo mu také při nich nejvolněji. Rozprávělť s matkou, čítal jí z modlitebních knížek nebo kratochvilnou historii, kterou kdysi byl z Prahy poslal kmotříčkovi a kterou si nyní od něho vypůjčil.

V té tiché světnici u matky bylo mu, an otec venku nebo v krámě meškal, nejvolněji. Cítilť blaho mateřské lásky, jež byla mu jako balšámem do truchlivého srdce jeho. Viděl ji v každém pohledu mat-

Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. 16