Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/219

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
220


Starý Věk žasl. Té noviny se nenadál. Nemrzela ho ovšem; hoch se podal, šel do sebe, ale on také nechtěl jen tak poleviti… Nemohl. Než ženy bylo mu líto.

Zapomněv, že se chce odstrojiti, přecházel světnicí, pak jako maně a mimochodem se zeptal:

„A kde je? — U kmotra?“

„Ne — u Žalmana —“

„To bylo potřeba! Dělat po cizích staveních ostudu!“

„Když se vás bál, pantáto —“

Ale pantáta zas nic, než odpověď panímámina nebyla Františkovi na škodu. A juž se pak nerozzlobil a neřekl jí z ostra, aby mlčela, aby o tom darebném nezvedenci nemluvila, jako jindy, když za Františka prosívala, ana nyní obrátivši k němu svou bledou, ustaranou tvář znovu jala se za syna orodovati, aby ho neodháněl, aby ho nechal domů.

„Já ho nevyženu — pro svou hanbu o ostudu. Ale já s ním nic nechci. On se mne a tebe odřekl — ať mi tedy dá pokoj!“

František myslil, že bude dnes noclehovati u starého Žalmana. Seděl s ním na lavici a naslouchal jeho těšivým slovům, jež prostý ten tkadlec měl většinou z bible. V tom přišel kmotříček po druhé, a vyzval kmotřence svého, aby šel s ním, že juž matka všecko ví, a že juž pantátu jistě připravila.

Srdce mladému filosofu hlasitě tlouklo, když překročoval práh rodné své jizby. Spatřil bledou, nemocí a trápením sešlou matku.

Vítala ho pláčem. Byl by nejraději k ní skočil, aby jí zulíbal ruce, jež po něm vztahovala. Ale opodál stál otec, zasmušilý jak mrak. K tomu musil nejprve. Znal ho.