Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/213

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
214


Tham přišel vážný, ano pohnutý. Ptal se mladého přítele, hněvá-li se, a vyřizoval, jak je Paula dojata, a že jej, svého učitele, prosí, aby jí věnoval své přátelství. To hnulo chladem a upjatostí, do kterých se mladý Věk nutil. Podal Thamovi ruku, a ten ho objal. Když však Tham jen nadhodil, že u Butteauových se po něm, po Věkovi, shánějí a že o něm často rozprávějí, zasmušil se Věk a řekl:

„Ne, toho ode mne nežádejte. Tam nepůjdu. Jak bych mohl!“

Tak se s Thamem rozešli. Věk byl by rád Paulu i teď vídal, než k Butteauovým nechtěl, nemohl. Jak by pohleděl na Paulu, jaké by bylo s ní setkání, a pak s Lotkou! Ale bez Pauly ani teď nemohl býti. Chodil k sv. Štěpánu do kostela, věda, kdy tam Paula chodívá. A tu stoje za sloupem pozoroval modlící se dívku a sotva s ní zraky odvrátil. Paula neměla o tom ani tušení. Častěji mu také připadlo, co mu Tham tenkráte pravil, když u něho byl naposledy. Pravil mu: „Lépe by bylo, kdybych já byl na vašem místě —“

Tham si přál jeho nešťastné lásky, přál si, aby ho Paula nemilovala. Proč? Vždyť mu to není obtížno, miluje ji a jak vroucně! Sice hned tenkráte byla Věkovi tato slova nápadná, a jak je uslyšel, pohlédl tázavě na Thama; než ten více nic neřekl a jen tlumeně si povzdechl…

Od té chvíle, co se mladý filosof přesvědčil v Kunratickém lese, jak nadarmo doufal, jak se nadarmo těšil líbeznou nadějí, častěji nežli kdy před tím na domov vzpomínal. Ztratil ho, a za tu oběť ničeho nedosáhl. Rodiče hluboce zarmoutil a sám se jen trudu dočkal. Doma se na něj rozhněvali nadobro. Neodpověděli ani na jeho druhý list. To se pak už mrzel na tu tvrdošíjnost, jak to v duchu nazýval, ale nyní zase