Věk přepadlý ve tváři hleděl vážně, zamyšleně k rodnému městu.
Byl by se nikdy nenadál, že se takto vrátí, že se bude štítiti za božího dne do rodného domu vkročiti a že bude čekati, až se setmí, aby ho nikdo neviděl a nepoznal. Takto se vrací ze studií ku prahu otcovského domu! Jak ho přijmou? A což, nepřijmou-li ho, nedá-li se přísný otec usmířiti a zapudí-li ho, co pak? Nyní jen na domov, na otce, hlavně však na matku myslil.
S počátku své cesty byl však v duchu pořád ještě v Praze. S těžkým srdcem z ní vycházel, tajně, aby nikdo nevěděl, s nikým se nerozloučiv. Dala mu sice poslední dobou tolik hořkostí, a přece dlouho stál na místě, odkudž ji mohl naposled viděti, a dlouho hleděl na stínové obrysy královského města mlhou pronikající.
Nikdo ho nevyprovázel; a on také nechtěl, aby se tak stalo. Tham by byl přišel, ale Věk si toho nepřál, ač se na něj nehněval. Nemohl, ba pohnut se s ním rozešel. Lotka skutečně tentokráte nemlčela. Nejprve matce pověděla, ta otci, a od toho se toho Tham dověděl. Ten pak chtěl to říci Paule, ale ta měla tu podivnou zprávu juž od Bettiny. Paula byla velmi zaražena, litujíc svého mladého učitele; bylať mu přátelsky nakloněna. Paní Butteauovou novina ta ovšem netěšila, a nechtěla jí s počátku ani uvěřiti.
Ale pan Věk z výletu zmizel a nepřišel příštího dne, ani pozejtří. Vůbec nepřicházel. A tu se pak dověděla, že vůbec nepřijde, a že pan Věk jí vzkazuje uctivé a srdečné díky za její a veškeré rodiny laskavost. Tham přišel s tímto vzkazem. Bylť u Věka. Nemoha se dočekati, sám si k němu došel. Jen Paula o tom věděla. Věk se ovšem zarazil, když viděl vstupovati svého přítele, rádce a — soka.
