Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/209

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
210


chtěl kolem ní odejíti. Bezděky ho zadržela postavivši se mu do cesty.

„To máte neštěstí,“ pravila s úsměškem. „Hledal jste zas ten lék divné síly?“

„Hledal, ale tady mně ho nikdo nenabízel — a nikdo mě k němu nesváděl —“ odvětil Věk popuzen a juž byl ten tam.

Lotka hleděla za ním. Obličej její se zarděl, oči jí zahořely a v nitru se jí ozvalo jako tenkráte, když jí o zkoušce k Donu Juanu nechtěl rozuměti, jen že teď prudčeji, hněvivěji: „Počkej!“ — —

Paní Butteauová žasla čím dále, tím více. Pan Věk nepřicházel. Odešel do lesa, do rozvalin a nevrátil se, i když všecka společnost dávno se byla sešla. Nikdo ho také ani okem nespatřil. Paní Butteauová byla pak už všechna znepokojena a jak se jí jen událo, zavolala si Lotku stranou. Dobřeť si toho všimla, že se dceřina nálada změnila, ač to Lotka tajila.

„Viděla-lis ho?“ ptala se jí paní Butteauová tajně a tiše.

„Viděla.“

„To jste se tedy nějak pohněvali?“

Lotka se usmála, pohodila hlavou a řekla:

„Stál by za to! Ale falešník je,“ dodala prudce nenutíc se juž do smíchu. „Kdo by to řekl, jak se umí tajiti a přetvařovati! A naše Paulinka!“ dodala náhle spatřivši sestru s Thamem po svahu dolů pode stromy sestupovati. „Ta má štěstí! Zrovna dva a jaké! Haha!“

A Lotka se dala zase do zlostného smíchu nedbajíc, že matka všechna užaslá na ni hledí jako na nerozumnou.

Zatím Věk se po lese toulal. Nevěděl, kudy chodí; nedbal toho. Byl všechen rozrušen. Rána přišla tak z nenadání. Nerozhlížel se, kudy jde a kam přijde.