Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/208

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
209


oknu, stála tam Lotka napudrovaných, vysoko sčesaných vlasů, v růžových, vystřižených šatech, držíc v jedné ruce klobouček a ve druhé vysokou pastýřskou hůl, bílou, nahoře pentličkami a věnečkem z pozdního polního kvítí ozdobenou. Mělať ji s sebou na výletě pro projektovanou pastýřskou hru a pastýřskou figuru ke kotillonu, na který se také chystali.

Zabloudila sem, hledajíc Paulu a Thama, kteří se jim z kroužku ztratili a dlouho nešli.

Míříc do rozvalin zahlédla Věka před branou; on však jí nespatřil. Zaradovala se nad tou náhodou a počkavši, až vešel, stopovala ho. A tu zaharašivši houštinou nedaleko dveří, probudila milence ze slastného opojení a vyvedla je tak bezděky ven. Zahlédla je také, ani se líbali. Jindy by ji to nesmírně zajímalo, ale v ten okamžik pozorovala, stojíc u dveří, mladého filosofa. Postřehla, jak je rozčilen, a proto také, aby ho mohla dále pozorovati, skrčila se za houštinu, když sestra vycházela s Thamem.

Odešli, a ona stojíc teď už ve dveřích žasla. Věk plakal! A jak hořce! A proč! Pro to, co viděl. On ji miluje! Paulu! Tenkráte na podzim před představením Dona Juana jí to připadlo. Ale sama sobě se vysmála. A teď! Hle!

Věk, když se po dveřích ohlédl a Lotku spatřil, rychle vstal. Tvář jeho se zamračila a tím více, když Lotka se k němu zvolna blížila usmívajíc se. Výsměch to byl! A tu mu chystají. Pocítil v ten okamžik nechuť a odpor k mladé herečce…

Lotka zlomyslným svým úsměvem zakrývala jen své pohnutí. Bylať popuzena tím, co spatřila, a měla se za zhrzenu. Ale také škodolibou radost pocítila. To mu patřilo! Než zrovna ji píchlo, když mladý filosof ani slova nepromluviv, ani si jí nevšimnuv