Věk poslechl; šel a rád. Chutě a bystře stoupal do stráně. Den byl překrásný, na měsíc září nad obyčej teplý.
Bylo tak ticho a klidno, ani lísteček se nehnul; všecka lesní stráň jako by podřimovala v plné záři slunečné, v níž byla. Stíny stromů odpočívaly bez pohnutí na osvětlené půdě. Věk se však nerozhlížel, nepozoroval, ani se nezastavil, míře k rozvalinám Nového Hradu, který si tu dal před věky vystavěti král Václav.[1]
Pojednou se ozval veselý zpěv hlasů mužských a ženských. Zněl opodál a mile se rozléhal tišinou lesní. Věk na okamžik se zastaviv zamířil pak po zpěvu mysle, že tam najde Paulu ve společnosti. Nešel daleko. Za houštinou spatřil na nevelké mýtině několik mladých, napudrovaných pánů v kabátech modrých, hnědých i barev živějších, dámy ve vysokých, napudrovaných účesech, v kloboučkách i bez nich, oděné v šaty barev veselých. Stáli do kola a zpívali chutě a upřímně sbor z Figarovy svatby.
Okamžikem postřehl Věk, že tam není ani Pauly, ani Thama. O více se nestaral. Uskočil, aby ho nezahledli, nebo by jej, dobrého zpěváka, jistě zatáhli do svého kola, a chvátal odtud, velice znepokojen. A juž zahlédl nad sebou kulatou věž a rozvaliny královského někdy hradu. Rozvaliny stály tu opuštěny; jen stíny haluzí a křovin míhaly se místem na jejich sluncem ozářených zdech, kdež vydechl duši Karlův nešťastný syn. Mladý filosof si však rozvalin hrubě nevšiml. Ohlížel se jen kolem jako slídící lovec. Nespatřil však nikoho.
Tak chvilku stál a rozmýšlel se, až pojednou vešel pustou branou do hradního nádvoří, obklopeného
- ↑ Tou dobou byly rozvaliny Nového Hradu ještě značné.
