v neděli, a on musil do kostela k františkánům na kůr. Dovolené na tentokráte si vymoci nemohl a vynechati nesměl, neboť bál se výpovědi. A nyní za těch stísněných jeho poměrů byl mu každý groš vzácný. —
Za to však, když bylo po hrubé, vydal se na cestu a nedlouho po obědě vkročil všechen zardělý od rychlé chůze širým polem do lahodných stínů Krčského lesa. Cesta tudy byla velmi příjemná, ale mladý filosof na nic se neohlížel; jen ku předu hleděl, neuzří-li juž cíl své cesty, k němuž tak chvátal. Společnost byla až v Kunraticích, a zastal ji tam venku, pod širým nebem na palouku na pokraji lesa. Starší páni, jako pan Butteau, a paní, jako jeho manželka, seděli pod košatými duby hovíce sobě po obědě, který tu právě odbyli. Pan Butteau v napudrované vlásence s copem, v modrém kabátě a světlé, bohatě vyšívané vestě, spokojeností jen zářil a smál se nápadům a veselé písni, kterouž herec Zappe zpíval, doprovázeje svůj zpěv na kytaru. Jeho zardělý do temna obličej tupého nosu a chytrých malých oček tím nápadněji se odrážel od bělostné jeho vlásenky.
Věk nejprve Paulu hledal. Ale nespatřil jí. Také ne Thama. Zrovna ho píchlo; vydechl si však, když také nezahledl ani Lotky ani Bettiny. I ostatní mladí účastníci výletu byli ti tam. Věk usedlou společnost na chvíli vyrušil. Musilť si usednouti po vůli paní Butteauové, a hned mu snesla jídel, se kterými na něj dobře pamatovala. Když se najedl, jako by věděla, čeho si přeje, sama mu podala jeho třírohý klobouček, a řekla s rozmarnou přísností:
„A teď si jděte. Co byste tu mezi námi dělal. Mladí se rozběhli po lese. Hoňte je.“
„Budou nejspíše u starého hradu,“ dodal pan Butteau.
