pokojíku, bez toho chudičkém, citelný nedostatek. Oháněl se, jak mohl, hledaje nyní záchranu přede vším v hudbě. Po tom, co se událo, rozhodl se snadno, že se jí všechen oddá, v ní že bude jeho životní povolání. Proto se všemožně snažil, aby na tom poli se uchytil a k něčemu jistému a stálému se dostal.
Tu mohl nejspíše nějakého postavení nabyti. A při tom byla Paula všechno jeho myšlení. Butteauovi by mu jistě nebránili, třeba že paní Butteauová má své plány s Lotkou.
Za takových úvah ovšem mu také domov často na mysli zatanul. Nejvíce matka. Jedno ho trápilo a soužilo: že také ona se na něj tak rozhněvala. Psal už domů, otci; že žádné odpovědi neobdržel, to ho rmoutilo, ale přece ho tak nepřekvapovalo. Znalť svého otce. Že však mu matka ani slovem neodvětila, to ho hnětlo bolestně. Psal jí a list poslal na adresu kmotříčkovu; že by kmotříček listu nedodal, to si ani nepomyslil. Ale matka se nechce udobřiti, nechce mu odpustiti!
Někdy ho to všecko přemáhalo, když nedostatkem sklíčen uvažoval o domově, když na otce a zvláště na matku vzpomínal. Ale jak se mu kmitl na mysli obraz Paulin, zacházely všecky ty chmury, a zapomněl na ně docela, na vše, když seděl proti ní a hleděl do unylé tváře, nyní opět do růžova rozkvétající, a byl blažen, když ho někdy lístkem požádala, aby něco zahrál nebo zazpíval. Tu sedl ke klavíru a zpíval, nebo chopiv se houslí, hrál jí skladby, o kterých věděl, že jsou jí nejmilejší. Jednou jí také zahrál skladbu svou, a byl všechen blažen, až se zapýřil radostí, když se, an dohrál, Paula lístkem ptala, od koho ta skladba je, a on otázav se jí, zdaliž se jí líbila, uzřel na ceduličce:
