XX.
Nová rána.
Nyní, co se Paula po nemoci zotavovala, přestal ovšem F. Věk u ní učitelovati, ale k Butteauovým docházeti nepřestal. Byl rád, že ho paní Butteauová tak horlivě zvala. Chodil tedy zas, ač ne tak často. Paulu teď nikdy nezastal samotnu. Pořád byl někdo s ní v pokoji. A několikráte tam i Thama zastal. Seděl obyčejně u Pauly a vykládal jí něco živě. Když mladý filosof ho tam poprvé zastal, seděl s Paulou sám. To, a jak Paula hleděla na Thama, všecka zajata hovoru jeho naslouchajíc, tak že si ani hned nevšimla svého učitele, to jej zarazilo a v ten okamžik velmi zamrzelo. A pak mu připadlo: Chodíval-li Tham dříve také tak často a sedal-li po každé s Paulou, či jenom teď po její nemoci? Dříve, dokud v jinou dobu sem Věk chodíval učit na housle, s Thamem zřídka kdy se setkal.
Nyní tato otázka ho znepokojovala. Přímo zeptati se nemohl. Ale podezření a žárlivost se probudily v jeho duši a měl z nich mnoho nespokojených chvil. Jiných starostí měl také dost. Všecko se proti němu nějak spiklo. Hodiny, která byla nejvýnosnější, z které měl hlavně své živobytí, pozbyl počátkem školního roku a nebyl s to, aby sehnal novou, podobnou. Poprvé požádal professora Vydru, aby mu svými známostmi laskavě pomohl.
Professor se velice mrzel nad tou nehodou, že milý jeho posluchač a krajan nepřišel o den dříve, že zrovna zadal tuze pěknou hodinu. Nyní zrovna že nic nemá, ale slíbil a těšil, že se bude starati. Než mladý filosof potřeboval okamžité podpory. A tak ke všem starostem, ke všemu soužení uhostil se v jeho
