Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/190

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
191


svému bratranci, jak je s Františkem, jak se všechen muzice oddal a divadlu, i jaké má spolky.

Všecko to neměl Strádecký za nějaký přečin, byltě hudebníkem s tělem a duší, ale věděl, že Věkovi nedali syna do Prahy, aby hrál a zpíval na divadle a pomáhal v orkestru, nýbrž aby vystudoval, a proto pokládal za svou povinnost, aby je na to upozornil, a to tím spíše, poněvadž on sám byl toho nepřímou příčinou, že se mladý Věk na studie a sem do Prahy dostal. —

Když chori et scholarum rector Havránek, Františkův kmotříček, list bratrancův obdržel, všechen se ulekl. Nevěděl ani, co s tím. Strádeckému věřil. Věděl, že to je pravda. Ale co s tou pravdou? Pověděti ji? Boží dopuštění. Zatajiti ji? Chyba. A velká. A tak mnoho sem tam uvažovav zvolil cestu prostřední. Řekl to všecko Věkové. Litoval ji, jak se lekla, jak se hluboce zarmoutila. Ale hned také ozval se mateřský strach. Prosila, aby kmotříček pantátovi nic neříkal, že František by byl nebohý, a že snad s ním není ještě tak zle, že si dá jistě říci.

Pro štěstí jel starý Šulc brzo po té do Prahy a tomu svěřila psaní pro Františka kradí napsané. Nadála se, doufala, že něco vydá, že František poslechne a všeho nechá. List opravdu účinkoval, a to tak, že mladého filosofa dojal a velkou nespokojenost mysli mu způsobil. Ale více nic. František sice se lekal otce, litoval matky, jak ji zarmoutil, jakou starost jí způsobil — ale zpátky nešel. Nemohl už. Byl příliš různými a pevnými pouty připoután.

„Nejde to! Není možná!“ sám sobě říkal.

Ano nyní, když se prázdniny blížily, na to juž pomýšlel, aby zůstal tu v Praze, aby domů nejezdil. Ostýchal se tam i bál, a tu ho zase držela a ku Praze poutala jeho blouznivá láska k té němé dívce.