Ale jak Paula? A doma! To ho zaráželo, proto také ustavičně odkládal. Tak minulo jaro, nastalo léto a prázdniny se blížily valem. Věk se jich nějak lekal. Byl sice dosti pilným a přičinil se, aby vše zanedbané dohonil, ale měl toho tolik, že se na vysvědčení hrubě netěšil. Lekal se, co doma řekne otec, až uvidí vysvědčení, které jistě nebude takové, jaká jindy domů nosíval. A co matka! Jak mu bude domlouvati, jak se ho dotazovati! Poví-li jí, svěří-li se jí se vším? Stajila-li vše, co slyšela, nebo dověděl-li se toho otec?
Od koho matka o něm zprávu dostala, dosud nevěděl. Ve psaní ptáti se nemohl a jinak zvěděti nebylo možná. Netušil ovšem, že výborný pozaunista Strádecký byl všeho příčinou, ač nepřímou. Na žádost starého Věka psal kmotříček, regens chori a učitel František Havránek, svému příbuznému, co dělá Věkův František, že poslední dobou tak málo domů píše a o škole a studiích se, když přece listem na domov vzpomene, zřídka kdy zmíní, alespoň nikdy tak, jak jindy činíval, dokud meškal ještě v klášteře.
Strádeckému také bylo poslední dobou divno, ano mrzelo ho, že někdejší jeho chráněnec i žák na něj nějak zapomíná, a že zřídka kdy se teď u něho ukázal, jako by už o něj nedbal. Hnětlo ho to, poněvadž si to za nevážnost vykládal, jako by mladý Věk spoléhaje sám na sebe, vědom si jsa toho, co v hudbě umí a dovede, nestál o starého pozaunistu.
Strádecký juž sám, prve nežli mu regens chori z D**ky psal, se o to staral, co vlastně mladý krajan dělá. Zvěděl, že se přede vším hudbou zabývá. A nyní, když na žádost Havránkovu se na něj opět přeptával, dověděl se věcí, nad kterými sám žasl. Dověděl se a také se přesvědčil. Pak psal do D**ky
