síní, professor žákovi, jenž tak bídně byl počítal, podal ruku. „Měl jsem radost,“ řekl zkrátka a ptal se na jméno, a odkud je. Když uslyšel, že z D**y, zaklepal Věkovi na rameno a vesele zvolal:
„Ah, tedy krajan. No, to mne těší. Z D**y — vida — z Hradeckého kraje, z našeho kraje! To jste asi v Hradci Králové studoval?“ Věk pověděl, jak se dostal do Prahy na gymnasium. Z toho patrně nejraději Vydra slyšel, že je mladý filosof zpěvák a hudebník.
„To je dobře, to je dobře!“ opakoval. „To je věc ušlechtilá a krásná. Také jsem umění toho veliký milovník, ale jdu jen, když je něco vybraného, takhle od Haydna, víte-li, nebo —“
„Od Mozarta —“ vpadl mu Věk bezděky do řeči.
„Ah, toť se ví, od toho obzvláště, a juž se tuze těším na jeho novou operu. Měla býti tento týden —“
„Ano, čtrnáctého —“
„A pořád ji odkládají. Ale, vida, nač bych byl zapomněl pro muziku; chtěl jsem se vás vlastně tázati, jak jste nabyl těch vědomostí historických?“
Věk pověděl o četbě v klášteře, o Hájkově kronice, která se mu nad obyčej líbila a kterou přečetl za svého pobytu v klášteře třikráte, a nyní že také čte Historický kalendář Veleslavínův, který mu zapůjčil pan doktor Tham.
Vydra, jenž dosud pozorně naslouchal a jen sem tam otázkou vypravování filosofovo přerušil, živěji nyní zvolal: „Ah, pan Tham! To je dobrý vlastenec a dobře nyní pracuje a vlasti slouží. Také můj žák, mám z něho radost. Ale ještě něco, můj milý!“ zvolal pojednou professor zastaviv se před domem, v němž bydlil, a usmíval se. „Do dneška jsem vás neznal,“ pravil, „ani ne podle tváře —“
