„Ano, ano, tak je dnes, jako před třemi sty lety. Ale dnes je o to hůř, že nám berou ke všemu náš jazyk Svatováclavský, že ho vyhnali z úřadů a ze škol, kdežto tenkráte ho hájili. Ano, milí pánové, Žižka byl dobrý Čech, pravý cordatus Bohemus, jenž se Němců nic nebál.“
A jako by si byl náhle vzpomněl, obrátil se Vydra k Věkovi a pravil zase mírným svým způsobem:
„Nu, a víte-li, miláčku“ (Věk už byl miláčkem), „kde byl Jan Žižka pohřben?“
„Nejprve v Hradci Králové“ — jistě odpovídal filosof povstav.
„Excellenter, ano, ano v mém rodišti. V Hradci Králové, a to v kaple jedenácti tisíc panen, a pak? —“
„Pak byl do Čáslavě přenesen,“ odpověděl Věk.
„Ano, tak jest, jste dobrý kronikář, věru až se divím. Nebo za našich časů, a je to tuze smutné, tak jsme poklesli, že málo nebo nic nevíme o svých předcích. A kdybychom to znali, necitovali bychom se smíchem verše z Protea, ale smutno a hořko by nám bylo, kdybychom četli: ‚Ó staročeská země! Fueramus Pergama quondam!‘ Ale zase budeme!“ zvolal náhle třepaje pravicí vysoko pozdviženou. „Ano, budeme! Protože bezpráví, které se děje našemu jazyku, musí jednou přestati a přestane, protože to je proti Pánu Bohu, a protože to nejde jen tak zničiti jazyk, jímž králové a mocné panstvo rokovali a sněmovali, jenž je tak ohebný, jadrný a bohatý jako každý jiný a ohebnější nežli mnohý nám velebený a vnucovaný. Ano, milí přátelé, cokoliv latině nebo řecky lze pověděti, o němčině nemluvím, to také po česku a tak krásně i ozdobně a snadně! Kdybych směl, nejprve bych vám ukázal na svém umění mathematickém. A také ukážu. Ovšem ne v kolleji, tu nesmím, ale jinak. Hodlám sepsati s pomocí boží mathematiku po
