Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/138

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
139


Ale geniovi německé řeči se pak uvolnilo, jak professor všechen jsa v ohni přeskakoval do latiny, v níž byl mistr, když v ní sem tam střikl něco po česku, a vydechl si, když ozvalo se professorovo: „Quod erat demonstrandum.“

Ruka sklesla, tabule utichla, a professor všechen zardělý a zpocený vytáhl si šátek a počal si utírati čelo, spokojen, usmívaje se a přehlížeje posluchače, expliky chvatně po něm dopisující, až brková péra hlasně skřípala.

Věk, probuzený prve příchodem professorovým ze svých počtů a snů, snažil se pak z nich zcela se vytrhnouti a pracovati s ostatními. Také to za drahnou chvíli šlo, ale pak, Bůh milý ví, mihla se mu před očima Paulina hlavinka a její pohled, a když se zase vzpamatoval, kdeže už byl professor Vydra, jakou spoustu cifer a liter zase ten okamžik, jak student myslil, namaloval! Byl to pravý labyrint, do něhož Věk ztratil nit.

Psáti dále a nerozuměti, byla by marná práce. Proto ustal ve psaní a jen pozoroval, snaže se mistra sledovati a jemu porozuměti. Nyní, an Vydra dokončiv posluchače si přehlížel, Věk se velmi zarazil. Věděl, co přicházívá, že po výkladu professor rád applikuje, že si volává některého z posluchačů, aby užil vyloženého pravidla prakticky na nějakém případě podobném a osvědčil, že výkladu porozuměl. Kam si to sedl! Zrovna na ránu, Vydrovi na oči! Proč nezůstal v zadu, kdež je možná se přikrčiti!

A juž se Paulin učitel začervenal. Utkvělť Vydrův pohled zrovna na něm, už si ho vyhlíží. Ano, laskavě se usmívaje kyne mu professor, aby přistoupil k tabuli. Vstal, šel, připadaje sobě jako oběť. Ještě nikdy nebyl u tabule. Jak dopadne!