Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/137

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
138


sobě každý hned pozdálí všiml nosu dosti velikého, ale táhlého a pěkně zahnutého. Kdo však blíže na učeného exjezovitu pohleděl, toho upoutaly jeho veliké, tmavé, zapadlé oči, v nichž zářily bystrý duch, nelíčená vlídnost i přímost.

Ukloniv se posluchačům, nezasedl ke kathedře, nevytáhl z kapsy psaných přednášek, aby z nich jednotvárně četl aneb diktoval, jak to professoři většinou činívali, nýbrž ozbrojiv svou pravici křídou, postavil se u kathedry. Zrakem svým přeletěl četné shromáždění jako pěna ztichlé, usmál se vlídně a pronesl mírně a srdečně po latinsku: „Carissimi!“

Pak spustil německy. Mluvil zvolna, a bylo zřejmo, že mluvě uvažuje, že není na ten jazyk navyklý, aniž jím plynně a bezvadně vládne. Latině, jak do nedávna přednášel[1], bylo by mu šlo lépe, jako po česku. Ale nesměl nyní latinsky, neřku-li česky. Vykládal o mathematice zvolna, určitě, jasně, srozumitelně. Dlouho však u kathedry nevydržel. Juž stanul u stojanu s černou tabulí, juž jala se pravice jeho malovati cifry nejprve volně a pravidelně, čím dále tím rychleji. A juž měnil také tempo řeči. Mluvil zvučněji, rychleji, tvář všechna oživla, oči zářily.

Posluchači dole naslouchali jako v kostele, hleděli na něj pozorně a zase zapisovali, čím dále tím rychleji, nebo professor se dostával do ohně. Pravice se mu jen kmitala po tabuli, cifry a litery se tam množily a množily, tabule zvučela od úhozů, kousky křídy drobíce se stříkaly kolem a uletovaly, genius německé řeči čím dále tím více se zasmušoval, a to nejvíce pro německá substantiva, jejichž rodu učený professor skoro nic nedbal a členy nepatřičně, až k smíchu rozdával, anebo zase až hříšně jimi šetřil.


  1. Do r. 1784.