Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/132

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
133


a zase an pokojíkem přechází, zamyšlen, a zase ke stolku zasedá. Viděla ho živě a líbil se jí tolik, v duchu hleděla s nadšením na něj. Zdali také na ni vzpomene? Ah, kdyby vzpomněl, nezůstal by tak dlouho, anebo dal by alespoň o sobě věděti! — Nepřijde-li zítra, poprosí Věka, aby se nějak přeptal, nebo přezvěděl, co je s ním. Věk ho má rád, bude také žádostiv. Ale jak se zeptati. Pozarděla se. A proč se ptá? Proč na něj tak myslí? Ona, ubohá, ponížená, nemohoucí ani promluviti, ani slovíčkem vykřiknouti, duši uvolniti… Jak by on! Ale juž se jí kmitla jeho vlídná, na ni se usmívající tvář, jeho jasný zrak, jenž oko její hledal, kmitl se jí onen pohled, s kterým se tenkráte setkali, když proti Lotce hájil české řeči a vlastenectví. Smýšlí-li tak, jak si ona myslí, nebo jen ze soustrasti, z milosrdenství k ní ubohé, nešťastné se tak chová?

Pomyšlení to ji tuze zabolelo. Opřena lokty o klavír, majíc spánky ve dlaních hleděla před se a byla tak v myšlénkách pohřížena, že neslyšela ani živého hovoru ve vedlejším pokoji, kdež měla hlavní slovo Lotka, vypravujíc o všelijakých divadelních intrikách, na které tak často a tolik toužila a jim vinu dávala, že nemůže, jak náleží proniknouti. Nevšimla si, jak Lotka toho a onoho od divadla přetřepávala, jak vypravovala, že ten andělský hlupák, krásný Bassi se zlobí, že mu prý Mozart v nové opeře, kterou skládá, nenapsal ani jediné veliké arie, jak mlle. Saporiti zase nadarmo se ucházela, juž asi po desáté, aby byla přijata ke dvornímu divadlu, a jak ji stará Micelliová onehdy proto chtěla pozlobiti, když byli u Dušků na Bertramce, bylo to zrovna před Mozartem, a byl tam také ten abbé[1], jenž mu složil text k nové opeře.


  1. Da Ponte.