Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/131

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
132


Jednou pojala ho po takové zmařené hodině taková tesknota divná, a nevěděl proč, a taková touha, že by byl, kdyby se nestyděl, za nějakou záminkou, třeba že juž byl samý večer, hned se k Butteauovým vrátil, aby Paulu třeba jen pohledem spatřil a jen slovíčko s ní promluvil.

Tolik ovšem neučinil, ale doma nevydržel. Bránil se, bránil, náhle však přehodil přes ramena plášť, vrazil třírohý klobouček na hlavu, a ven, do šera říjnového večera, nahoru do Řeznické ulice. I šel kolem domu, v němž Paula bydlila, jednou, šel po druhé, po třetí. Nespatřil nic, ani oken nebylo viděti, nebo byt Butteauův byl do zadu, nekmitla se mu zář a v ní milá silhouetta, a přec chodil tak za chvíli.

Toho říjnového večera, za té neobvyklé procházky porozuměl neklidu svému, té palčivé touze, jež ho z domu vyhnala, a vyznal se sám sobě, že je zamilován.

V rozčilené mysli své viděl Paulu sedící ve předním pokoji u klavíru, rozepisující, neb tam tak o samotě ráda meškala; viděl ji, jak na chvilku ode psaní ustává, zamýšlí se. Také-li na něj vzpomene? A všechno tak bylo opravdu.

I na něj vzpomněla, jak je hodný a upřímný, jak si s ním pěkně pohovoří, jak Thamovi rozumí, jak má Thama v patrné úctě, jak rád o něm také mluví, a že škoda bylo, že dnes nemohla s učitelem svým si pohovořiti… Byla by o něm, mohla by alespoň o něm, o Thamovi, se zmíniti, na něj se přeptati, neví-li pan Věk snad, co že je, nestůně-li, nebo juž dnes čtvrtý den, co u nich nebyl. Juž jí to bylo zrovna věčností. Snad není v Praze — anebo je-li opravdu nemocen! Úzkost jí srdce sevřela. Ale ne, má snad mnoho práce, nemohl, je tak pilný, pracuje příliš. Snad něco skládá, píše… A juž ho viděla sedícího u světla, píšícího,