s kollegy myšlénkami takovými nadšenými, to vše způsobilo, že se nestal nesnášenlivým u víře a že z ní mnoho upouštěl. Deismus zápolil v duši jeho s křesťanstvím; ale boj ten nebyl dobojován. Časem se tišil, časem propukával tím živěji, a deismus vítězil. Než mladý filosof neodvážil se přece k posledním důslednostem, aby dle nich své přesvědčení ustálil. Váhal, odkládal, znovu zápasil a — neustálil se. Nemoha dojíti jistoty a klidu, unaven bojem duševním obracel se obyčejně k své nejmilejší hudbě. Pro ni a pro nové spisy literatury německé i klassické pozapomněl také na svého Komenského a ostatní knihy z oddělení kdysi zapověděného. Ale ony přece dobře působily, jakož i vychování v domě otcovském ryze české, i pohrdání německého učitele: nezapomnělť mladý Věk svého původu českého a neněmčil se takořka nevěda jako veliká většina jeho kollegů, v nichž gymnasium, zvláště pak studium německé literatury a sumou schöngeistství na filosofii nedaly vzplanouti ani jiskře národního vědomí; to obětovali nevědomky tomu vábivému schöngeistství, v němž je opanoval německý duch a pak i německé cítění. Sice slýchali Kašpara Rojka a zvláště exjezovity Cornovy nadšené výklady o české minulosti. Než oba professoři mluvili o ní jako o něčem nadobro zašlém a mrtvém, co nemá žádného pokračování ve přítomnosti a také žádné budoucnosti. Většina, i také Němci, naučili se tak sice míti českou vlast a její minulost u vážnosti ano i v lásce. Než zatoužiti po tom, aby bylo, jak bývalo, na to nikdo ani ve snách nepomyslil.
Věk řekl Thamovi, že zná Vydru. Znal ale málo, neboť mathematika mladého, uměním opojeného studenta nejméně lákala. A že s počátku u něho mnoho zanedbal, nestala se mu přísná tato věda ovšem nikterak lákavější. Zanedbal se v ní znamenitě a vzpo-
