s obdivem jména Seegert, Koželuh, Mašek, Kuchař, Dušek, z nichž nejednoho znal už z některé jeho skladby. Už v klášteře bylo jeho touhou, aby je také osobně poznal a slyšel. Slavného Seegerta, o němž nejčastěji slýchal, na své oči nespatřil. Když o něm poprvé slyšel, bylo to, an druhého roku v klášteře meškal, valně si toho nevšiml a nechápal zármutku, s jakým jejich pater regens chori povídal: „Starý Seegert umřel.“
Ale jak si pak František na něj vzpomněl, když u sv. Jindřicha maje oči slzami zality naslouchal varhanám, na něž hrál regens chori Jan Kuchař.
„To je druhý Seegert,“ řekl starý houslista také všechen dojat. Strádecký, jenž vedle stál, živě pokynul hlavou a zkrátka odvětil:
„Je, ale přece to není Seegert.“
Tak rostla mladého choralisty láska k hudbě. Každé volné chvíle v klášteře užil buď ke čtení knih nebo ku přepisování not a ke hraní. Poslední rok si juž nejednou vyprosil, aby směl v neobvyklý čas z kláštera, a to do některého kostela, aby tam poslechl novou mši nebo nešpory. Nejčastěji zabíhal k františkánům a jednou také až k sv. Vítu na Hradčany, kdež po skončené slavné mši tak dlouho před kostelem čekal, až zblízka uviděl slavného kontrapunktistu a skladatele, Svatovítského ředitele kůru Jana Koželuha.
V mladé hlavě choralistově počaly pak pučeti divné sny a tužby. Zdáloť se mu nejvyšším blahem, kdyby tak jednou stal se sám regens chori v některém Pražském kostele, nebo kdyby se dostal za kapelníka některého ze šlechtických divadel, jako měli hrabata Pachta a Nostic. Zvláště mnoho se na Roudnici vyptával, kde na zámku knížete z Lobkovic provozovali řádně a krásně i veliké opery.
