Stránka:Jirásek Alois - F.L. Věk.djvu/112

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
113


A což mladým choralistou trhlo, když jednou, an šel Pražskými ulicemi s kamarády procházkou, jeden z nich ho náhle za rukáv škubl a chvatně ho upozorňoval na kočár, jenž právě dojížděl ke Kinskému paláci.

„Podívej se, podívej!“ volal kamarád.

A František viděl sličnou, asi třicítiletou dámu, krásně oděnou, ztepilou, elegantní, v napudrovaném, vysokém účesu, a vedle ní mužíka v bílé vlásence s copem. Před palácem kočár zastavil, sluha otevřel dvířka vozu, a mužík pozdraviv dámu odešel do paláce, nápadně kulhaje. Dáma pak odjela. Choralisté byli dosti blízko a dobře všecko viděli.

„To je Dušek,“ řekl Františkovi starší jeho druh, rodilý Pražan.

„To je Dušek?!“ divil se František, jenž dle jména znal nejlepšího v Praze tehda virtuosa na klavír.

„To je on, ten kulhavý mužíček, a ona, to je paní Dušková. Krásně zpívá. Teď jede na procházku v kočáře hraběte Clama, a muž jde učit komtessy Kinské na klavír a vydělávat dukáty.“

„Dukáty?!“

„Za každou hodinu dva.“

František trnul a nevěřil ani svému sluchu. To všecko ho značně vzrušilo a domů se vrátiv, pořád ještě na to myslil, jak viděl ten krásný kočár, krásnou dámu, jak Duškovi lokaj knížecí uctivě otvíral dvířka, jak Dušek kráčel do paláce. A takové má samé hodiny! Ó, by také on mohl k němu, aby se u něho přicvičil a na klavíru zdokonalil! Juž touto dobou nezdálo se mu nic krásnějšího na světě nežli život muzikantský. Pak se mu teprve zdálo, když vyšed z kláštera stal se samostatným, když mohl po chuti a kdykoliv oddati se hudbě, zajíti si do toho neb