měl ani Lessinga, ani Wielanda, nic, a tak to doháním —“
„Dobře, dobře, ale na české spisy nemáte zapomínati. Teď asi nemáte nic ke čtení?“
Věk se přiznal, že nemá.
„Tedy vám něco českého opatřím, chcete-li totiž —“
„Ó, ano, ano!“ zvolal chvatně a rád mladý filosof. „Budu vám tuze povděčen!“
„Nesejdeme-li se jinak záhy, nechám vám nějaký spis u Butteauových. Jsem rád, že je vám české čtení milo. Ó, jak je takových poskrovnu!“ a z povzdechu toho bylo znáti upřímné, hluboké zkormoucení.
„Ale zdržuji vás, jsme na rozcestí,“ pravil Tham, podávaje Věkovi ruku. „Jsem opravdu rád. A pannu Paulu učte hezky,“ dodal pojednou.
„Raději bych ji naučil mluviti,“ odpověděl student.
„Ba to —“ a Tham tiše si povzdechnuv, potřásl jeho rukou a dav mu „dobrou noc“, zabočil do sousední ulice. František Věk chvilku za ním hleděl. Pak zamířil rychlým krokem k svému bytu. Stmívalo se a chladný vítr pohvizdoval neosvětlenými ulicemi.
XII.
Namnoze o hudbě, ale též o disharmoniích.
Tou dobou byl F. Věk už druhý rok ve filosofii.
Ony peníze, které otec jeho získal prodejem knih ze zabavené bibliothéky benediktinské a které na radu Věkové uschoval, přišly mladému studentovi velice vhod. Jimi stalo se, že se mohl první rok v Praze uchytiti, jimi však se také stalo, že František první čas pozapomněl na hlavní svůj účel, pro který
