Stmívalo se, když spolu vyšli na ulici. Na kus měli společnou cestu. Tham se mladého filosofa vyptával, kde bydlí, jaký je krajan. Když mu řekl, odkud je, tu zvolal vesele Tham:
„Aj, toť jste z Hradeckého kraje! To máte štěstí! To budete míti šťastné examen u profesora Vydry.“
„Nejsem z Hradce; on přeje jenom Hradeckým —“
„To je pravda. Ale to juž je dobře, je-li kdo z Hradecka. Posloucháte-li ho?“
„Ó ano,“ pravil Věk.
„A tu anekdotu vám už vypravoval, jak kdesi v Němcích panský synáček, u jehož otce Vydra nocoval, pořád na něm, na Vydrovi, hledal rohy a kopyta, mysle, že každý jezovita je má?“
„To jsem ještě neslyšel.“
„Tak uslyšíte. To Vydra rád vypravuje a na požádání posluchačů třeba dvakráte za rok. Ale je to výborný muž a vlastenec. Pravý Staročech.“ Tu se Tham zastavil a pohlednuv studentovi do očí, pravil: „A což vy, pane Věku, četl-li jste kdy nějakou českou knihu?“
„Ó ano, pane doktore, a ne jednu —“
„Jakže?“ divil se Tham a dodal: „A jaké, prosím vás?“
„Hájkovu kroniku, Komenského Hlubinu a Praxis pietatis, Historii o protivenství církve české, bibli českou, také Harantovu Cestu —“
„Aj, a kde jste to četl? Kde jste pořídil ty knihy?“
„V klášteře, u benediktinův, u sv. Mikuláše. Dostal jsem se do zapověděného oddělení v bibliothéce —“
„Tak, totě pěkné. A co nyní čtete?“
Věk se zarazil na tu otázku, pak odpověděl: „Klassiky, a také německé spisy. V klášteře jsem ne-
| Al. Jirásek: Sebrané spisy. II. | 9 |
