„Mozart je prý také u nich, u těch“ — František Věk váhavě podotkl.
„Ano, chodí do schůzí do Bredovské ulice, i nápěvy k jejich písním prý jim složil. Znáte-li Mozarta?“ obrátil se pojednou Tham na Věka, chtěje patrně zavésti jinou řeč a mladíka také trochu zaměstnati.
„Ó znám, viděl jsem ho častěji a včera jsem si zašel schválně do kavárny ke Šturmům. Slyšel jsem, že tam je,“ odpověděl Věk.
„Bývá-li tam?“ ptala se Lotty.
„Teď méně,“ odvětil za Věka Tham. „Teď je skoro pořád u Dušků na Bertramce. Koulí tam kuželky a skládá —“
„Jakže?“ divila se paní Butteauová.
„I ano, koulí, a pilně; ale pojednou ho něco napadne, nechá koulení, jde, sedne si pod strom a píše —“
„A když na něj dojde řada?“
„Odkoulí a jde zase komponovat a nic ho neruší, že se kolem smějí a hlučně hovoří.“
„Zdá se, že při hře ho zvláště napadají pěkné myšlénky,“ podotkl Věk, a na doklad pravil: „Pozoroval jsem ho včera u Šturmů. Hrál na billiardu a tiše si při tom pohvizdoval a pak si také bzučel nějakou melodii. Najednou vytáhl z kapsy psanou knížku, podíval se do ní, pak ji zase schoval a hrál dále.“
„To měl jistě da Ponteův text k nové opeře. Budou ji dávati ještě tento měsíc,“ dodal Tham.
„Ó, já se těším!“ zvolala Lotty tleskajíc rukama; pak najednou spustila plným, zvučným hlasem z Figarovy svatby: „Non più andrai —“ a juž byla u klavíru.
U toho zasedla Paula. Tham ji tam zavedl, vzav ji za ruku a poprosiv ji, nejvíce a nejmocněji pohledem, aby zahrála. A juž měli improvisovaný koncert.
