„Oh, ten zlatý košíček s růžemi,“ zvolala Lotty všechna nadšená, „ten překrásný košíček s růžemi a nad nimi s ozdobou z rubínů?“
„Ano, ten, právě. Ty rubíny, to je ohníček nad růžemi. Košíček s růžemi a s plamínkem nad nimi, to je jejich emblem. Ten plamínek je jako připomínkou na ohně Svatojanské, na slavnost Svatojanskou; ta bývá u frajmaurů nejslavnější a jsou při ní také sestry —“
„Ta slavnost je také v Bredovském paláci?“ ptala se Lotty.
„Tam jsou schůze. Svatojanská slavnost bývá v Canalské zahradě,“ odvětil Tham, jehož oči nyní častěji utkvěly za hovoru na němé Paule. Ta s něho očí skoro ani nespustila. Paní Butteauová, jež začala pomalu sklízeti se stolu pilně naslouchajíc, pojednou se ozvala:
„Ale prosím vás, pane doktore, nejste-li vy také frajmaurem, že to všechno víte?“
„Ó, nikoliv. Nebo kdybych byl, nic byste se nedověděli. Každý frajmaur se zaváže a zapřisáhne, že bude mlčeti.“
„A jak tedy to vyšlo na jevo?“
„Proto že také frajmaurky se zavázaly a zapřisáhly,“ odvětil vesele doktor.
Paní Butteauová dala se do smíchu, dcery byly nějak popuzeny a zastávaly se ženské mlčelivosti.
„Ostatně,“ konejšil je doktor, „nyní za císaře Josefa není potřeba takových tajností. Frajmauři mají všechnu volnost, a vyšla juž nejedna knížka o nich.“
„A z té máte svou učenost?“
„Alespoň mluvila jako kniha —“
„Kdo?“
„Ta má frajmaurka —“
Lotty se pohoršena odvrátila od doktora.
