nějšího, bude učitelem dceřiným, a to juž jako by patřil do rodiny.
Věk byl jako u vidění. Všecko, co spatřil juž v prvním pokoji, ten umělecký nepořádek, jakého ještě nikdy neviděl, němá žačka, jíž se nikterak nenadál, tu ta žabka s rozpuštěnými vlasy, a pak Lotty tak jistě a směle si ho prohlížející, a ke všemu — Tham! Znal ho z Boudy, kdež byl několikráte na českých představeních, znal ho i jako herce a také jako spisovatele, alespoň dle jména.
Nebylo tedy divu, že mladý filosof, jenž dosud nikdy nezacházíval s damami, upadl v rozpaky, a to v nemalé. Tolik ženských najednou a nad to ještě takové od divadla! Těch se bál, cítě vůči nim svou nedostatečnost a neobratnost.
Tak si ho prohlížely i ta žabka, i panna Lotty! Štěstí také, že paní Butteauová juž tu byla s čerstvým koflíčkem a konvičkou kávy. Nastávající učitel musil píti a měl alespoň čím své ruce zaměstnati a po případě kam své oči obrátiti, nežli se poněkud sebral. Bylo by mu asi bývalo nejprve podrobiti se četným otázkám paní Butteauové, týkajícím se jeho samého i jeho umění hudebního (nebo paní byla dosti zvědava), ale tomu ušel na tu chvíli tím, že panna Lotty byla by ráda ještě něco zaslechla o loži Pražských frajmaurek. A tak o nich, když se všichni zase usadili, navázala řeč několika otázkami. Paula stála teď u dveří, lehko opřena o lenoch židle, zrovna proti Lottce a mladému doktorovi.
První otázka mlle. Lotty, jak ji na německé ceduli divadelní psali, byla:
„A s tím políbením bratrským a sesterským to skončí, doktore?“
„Ó nikoliv, panno —“
