„Ah, ah, to je hodný pan regens chori, že pamatoval, že na to nezapomněl. A jak brzy to obstaral! Můj mu říkal předevčírem, déle to nebude, a juž tu jste. Toť se rozumí, že vás přijímáme — když pan Praupner, toť se ví — a tu prosím — však jí tu zrovna máte — to je vaše žačka.“ A ukázala na Paulu. Věk byl nemálo překvapen. Paní Butteauová juž opět pokračovala, nyní však hlasem tlumenějším a poněkud volněji —
„Ale, pane —“
„Věk, prosím —“
„Ano, pane Věku, s Paulou budete míti trochu nesnáz. Ona chudinka totiž nemůže mluviti, pozbyla řeči, když jí bylo deset let.“
Filosofem trhlo překvapení. Bezděky upřel oči na mladistvou němou, jež v ten okamžik pohledla do rukopisu. Lehynký nach kmitl se jí po skráních. Věk pocítil upřímnou soustrast s tou urostlou, hezkou dívkou. Štěstí bylo, že paní Butteauová hovorně dále mluvila. Jinak by byl sotva měl vhodného slova pro ten okamžik.
„Je naše chudinka — tak ráda by hrála a zpívala, má tolik lásky k divadlu a nadání, věru, velké nadání.“
Pavla mávla rukou na znamení odporu.
„Proč bych to neřekla, ano — a výborný sluch. Učiti se bude dobře. Hraje na klavír, a juž dávno si přeje, aby uměla také na housle. A tak jsem vymohla na muži, aby na její přání — Ah tu je naše nejmladší, Betty“ — a ukázala na Bettinu, stojící s věncem na hlavě ve dveřích. Ale juž také zvala paní Butteauová Věka dále, do druhého pokoje. Jednala s ním laskavě, zrovna přátelsky, jako dávná známá. Bylať dobrého srdce, nad to se jí mladý filosof zalíbil, a což nejhlav-
