k jeho nejmladšímu, žena však mu to vždycky vymluvila, poněvadž Žalmanovi nemohla zapomenouti, jak za té drahoty jejího Františka sytil, sám nemaje do syta, a jak s hochem vždycky pěkně mluvil a jednal. Také měla s Žalmanem útrpnost proto, co ho juž na tom světě stihlo. Přesvědčení náboženské jí nevadilo, a to pro ten soucit s ním a také pro to, že nezapomněla, z jakých knížek ještě její dědeček se modlíval i zpíval, a že Žalman často u něho býval. —
První, nač se nejmladší Věk sám pamatoval, bylo, že měl novou zelenou kamizolku a zelenou čepici, a tak vystrojen že šel s matkou přes pole, bez pochyby že do sousední vesnice k nějakému známému na posvícení. To juž dobře nevěděl, a jen to mu z veškeré té cesty v paměti utkvělo, že slunce krásně svítilo a že bylo na podzim. Šli loukou a tu že pojednou se matka s ním zastavila u nějaké tmavé tůně vodní, nad níž staré olše rozkládaly husté své koruny. Pamatoval, jak se držel matčiny sukně a jak se k temné hladině vodní nachyloval a jak matka zdrževši ho řekla:
„Vidíš, Františku, tadyhle bych se byla před čtyřmi lety utopila. Hledala jsem tu koření, sklouzla jsem a juž jsem byla v tůni. Topila jsem se, a juž jsem myslila, že bude po mně, nebo nikde nebylo ani človíčka. Ale jak jsem k Pánu Bohu volala, přiběhl nějaký člověk, byl cizí a šel kolem, a ten mne vytáhl. Za tři neděle po tom jsi se ty narodil. A tak si to pamatuj, jak mne Pán Bůh zachránil; a teď se tu na poděkování jemu pomodlíme.“
I klekla před olšemi u tůně, a František sepjal také své drobné ruce a říkal otčenáš i zdrávas, což už dobře uměl.
