Ze všech nejlépe se měl ještě dvouletý František, t. j. on hladu zkusil nejméně. Staralť se Věk a ovšem žena jeho nejvíce, aby malé klouče do syta se najedlo, třeba že se tak nemělo jako starší dva bratři a sestra, když bývali jeho věku. Z toho ze všeho si František, když dospěl, nic nepamatoval a také v mysli mu neutkvělo, jak za obecným hladem přišel jiný hořký host — mor, jenž jako po všem kraji tak i v městě D** zle řádil. Také i to vymizelo z mladistvé paměti, jak v ten čas, kdy bylo nejhůře, kdy juž ani jemu, nejmladšímu a mazánkovi, nemohli doma dáti do syta, jak jednou za stavením na dvorku z hladu plakal, a jak tu za plotem pojednou se ukázal starý Žalman, vysoký nahrbený, holého temene, kolem něhož povívaly bílé vlasy, muž vážné, ano zachmuřené tváře, a jak na něj zavolal:
„Chce se ti jísť, viď?“ a juž skrze plot mu podal skývu černého chleba.
Na to chlapec ovšem zapomněl, i na to, s jakou chutí tenkráte skývu černého, těžkého chleba shltal, jako by z mandlí byla, tenkráte i pak ještě několikráte. Později však mu to matka častěji vypravovala, i to, jak starý Žalman ihned ze své zahrady zašel do stavení, když ona spozorovavši, jak přilepšuje jejímu nejmladšímu pískleti, jala se mu děkovati, aby ho Pán Bůh pozdravil. Nechtělť soused o tom ani slyšeti. Z toho však bylo, že se pak František starého, zamračeného Žalmana tak nebál jako bratři, sestra a děti ze sousedství, že neutekl, když soused přesvědčiv se dobře, že ho nikdo od Věků nevidí, přistoupil ku plotu, dělící jeho zahrádku ovocnou ode dvora Věkova, a dal se s klučinou do hovoru. Lidí se jinak, jak mohl, stranil, tak že mu i „bubák“ říkali. Přezdívka tato zobecněla zvláště u dětí, vedle „Perlinčana“. Starý Věk tuze rád o tom neslyšel, jak se má
