Stránka:Jesenská, Růžena - Úsměvy (1889).djvu/80

Strom dávno poražený s skálou srost,
mech ovinul jej — sedátko je z nich,
tam pro tvůj stín a pro mne — místa dost
a ještě pro perutě tužeb mých;
šum jedlí, ptáků sladký, tichý zpěv
dí se mnou: „Zjev se, zjev!“

Les v pravo tmavý, v levo schůdků řad
se příkře nese jako k nebesům;
to bylo poprvé, pak častokrát
mi od nich vzešlo tolik šťastných dum;
tys daleko, a přece nejsi sám:
já stále vzpomínám!

Zřím kaple půvab, oblouk gotický,
pně rovné, hnědé, v řasy korun zřím,
jak bez návratu, jako pro vždycky
v té kráse utonu a toužím, sním, — —
let šídla mizí, za ním admirál,
já také bloudím dál. — —

Vše pomíjí. Dnes polní kytici
jsem vetkla v jízvu skály naposled. — —
„Vznes ještě jednou křídla modlící,“
jsem děla duši své, „zas půjdem v svět, —
jak brzy vítr květy rozmetá,
tak štěstí ulétá.“ — —