Tato stránka byla zkontrolována
Když obláčky se zřasnatí,
jak závoj průsvitavý,
jen obtočí se v závrati
kol celé duše — letní sníh, —
i kolem snů mých posledních, —
kol hlavy?
Ty scházíš mi, bych s jásotem
se k nebi zahleděla,
bych těšila se životem,
bych šťastna spěla v lesů chlad,
kde s písněmi bych v písně dát
se chtěla.
Mně bílý závoj touhy jen
lesk nebe dolů hází,
hvězd slzami je ovíjen,
a stříbrem luny zulíbán,
je průsvitný, že se všech stran —
noc mrazí.
VI.
Jak tvoji ruku naposled
jsem tiskla ke své skráni,
jak beze slov se chvěl můj ret,
