Stránka:Jaroslav Vrchlický - Sny o štěstí - 1876.djvu/59

Nuž nediv se, že ve svém zpěvu prostém
zas myslím na Tě v svitu měsíce;
on lásky naší jediným byl hostem
a štěstí naše přál nám nejvíce.

On chodíval se denně na nás dívat
a důvěrně nám hleděl v obličej,
až v jeho svitu viděli jsme splývat
k nám bůžků lásky dovádivý rej;
on v objetí když košilka ti sjela,
měl ramínko Tvé za květ leknínu,
a ve snu tom zář jeho stříbroskvělá
Tě vtkala celou světlých do stínů.

Svit jeho jako stonek lilijový
se propletl Tvým vlasem havraním,
když studu nach jak motýl purporový
z Tvé bledé tváře prchal ku skráním,
až mým polibkem zmizel vyplašený
a Ty's mi klesla v první objetí,
on v palác víl proměnil strop i stěny
a celý život v bájku pro děti!…

A když tak náhle zhaslo štěstí naše,
když místo blaha — slzy ve zraku,
on díval se k nám bojácně a plaše
a raději se ztopil ve mraku.