Tato stránka byla ověřena
Pohádka u okna.
Rád měsíc vidím, když na svojí dráze
začíná u mne noční obcházku,
na květech v okně, po zdi, na podlaze
když rozhodí síť zlatých obrázků;
na paprslek svůj duši moji chytne
a v usmívání dále zaměří,
tu zastaví se — tam se mrakem kmitne
jak dívčí čelo tmavou kadeří.
Ó jaký div, že zachvěly se tiše
polibkem jeho moje fijaly,
že vůní, která z kalichů jim dýše,
mé upomínky v píseň roztály,
v tu věčnou píseň, jež mi v duši zbyla,
jak lidstvu zlaté ráje pověsti; —
mně bylo, jak bys v skráň mne políbila
a šeptala mi báje o štěstí.
Ten měsíc zná je. Nezkvěte jich více
pod sněžným čepcem horské chaloupky
jak v duši mé, když líbal jsem Tvé líce,
neb oka Tvého zíral do hloubky.
