Tato stránka byla ověřena
Serenada.
Luna stojí nad horou,
jak by v tichém svitu snila,
všecko spí — jen oborou
bloudí v stínu laňka bílá.
Větve starých jasanů
ve snu k Tvým se oknům kloní,
a krůpěje fontanu
po mramoru tiše zvoní.
V arkad tmavém výklenku
bílé sochy prokmitají,
v krásy vlastní myšlenku
vnořeny se usmívají.
Jenom ňadra Venuše
zvedají se v lehkém stonu,
snad jí měsíc do duše
tká sen o Endymionu.
