Stránka:Jaroslav Vrchlický, Maxmilián Pirner - Démon láska - 1893.djvu/6

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
II.
ÚVOD.


Čtyřikráte ozve se první v této řadě obrazů vždy v stejných intervalech. Poprvé zní s idylickým přídechem, když v rozpuku je láska mladičkého studenta. Pak v plném rozkvětu je jeho láska, kdy v šeru večera ve stínu rákosin dva mladé žhavé rty se v políbení setkaly. A potom když mladá žena sklání se s okem zářícím nad mužem a kolem nich zní jásavé hlasy drobné rodiny. Idylou počíná řada Pirnerových obrazů a souzvukem, jímž nádech humoru prochvívá, končí ji starý párek, který do svěžího luhu si vyšel. I jejich láska ještě kvete. Toto smírné zakončení řady je čin poetické spravedlnosti a umělecké rozvahy. Bylo ho třeba, aby M. Pirner cele a úplně řekl a předvedl všechnu moc velkého Démona. Bylo ho třeba, aby uzavřel a v jeden kruh scelil vír, který v člověku Láska rozpoutává, jako zase bylo třeba těchto čtyr obrazů, aby ve zbouřeném proudu ostatních vytknuty byly chvíle osvěžujícího oddechu. Čtyřikráte, třeba jen na krátký okamžik, rozevře se temno mračen a jejich těžkou chmurou problyskne zlatý paprsk zářívého světla.

Z prvu se vlny vášní pohnuté dosti mírně zvedají a v první trojici obrazů, s obou stran mladou láskou sevřené, dvakráte ozve se táhlý ton melancholie. Tiché jest odříkání sličné dívčiny vyhlédající s výše klášterní zvonice na dalekou hladinu moře, jekož jímavý klid po bouři právě usnulé je jako zrcadlem stišeného jejího nitra. Podruhé zazní onen truchlý zvuk v obraze staré panny. Jaro její přešlo, i leto zmizelo a bez lásky zůstala. Ale hned obraz mezi nimi zvěstuje příští násilné vlnobití. Ta dívka v lehkém nočním rouše, v oku šílenství, jež poklekla na zasněženém hřbitově a křečovitými prsty rozedírá hrob, kde děcko její dříme, ohlašuje ty, které závratný vír do své hloubi cele strhnul. Než ješte jedenkráte objeví se ovzduší tiše jímavého smutku, naplňující vše kolem mladé matky, kterou smrt skosila s její novorozencem. Pak ale Démon Láska vždy krutěji svírá svoje oběti. Jedné podťal kořen moralního života a nad lahví vína skončí její ztracené žití. Konec všedního románu vypravuje výjev na stupních kostela, z něhož svadebčané vycházejí. Co potom následuje, jsou tři údery ze všech nejsilnejší, tři momenty plné rozrušující tragiky. Do vod jezera, za kluboké noci, vrhá veská dívčina své děcko; v šeru kleneb chrámových mladý vojín ranou z pušky násilně přetrhl nit zničenéko života; na pranýři, na místě potupy, v bolestném studu a bez obrany proti posměškům a necitnému utrhání klesá poslední oběť velkého Démona.