Jeho říši, jeho vládu, někdy sladkou a milou, však častěji žaluplnou a krutou předvádí umělec v řadě svých obrazů. S vědomým úmyslem pominul M. Pirner, oč před ním tolikráte jiní se pokoušeli: se štětcem v ruce pustiti se v závod s umělcem, který slovy v jednotném ději vyličuje moc Lásky. Konečným a při tom jediným cílem jeho bylo vytvořiti v mezích svého umění obrazy viditelných tvarů a barev. Proto nerozvíjí tu románový děj některé historie dvou milenců, nevypravuje slasti a strasti jich lásky, ale staví před nás obrazy, díla malířského umění, v sobě uzavřené, vždy o sobě celé a samostatné, vždy novou strunou znějící a co v každém chtěl říci, pověděl také cele. Jako pravý umělec nezaujímá M. Pirner vůči svěmu předmětu stanovisko chladne objektivnosti. Naopak. Všady projevuje se jeho subjektivní myšlení a cítění. Jeho zřetelné stopy postřehneme v povaze zvolené látky a ještě mnohem důrazněji vyniká na povrch v učiněném výběru, v počtu a vzájemném poměru výjevů světlem proniklých a zášeřím i tmou obklopených. Karakter thematu, nálada jednotlivých scén, převaha melancholie a tragiky nad prostým, křišťálově průhledným štěstím v životě láskou pohnutém je při tom výslednicí tvořivé práce, na níž má stejný podíl životní názor filosofa, vzlet básníka a cit a úvaha malíře.
Projděme tuto řadu, obraz za obrazem, a vysvitne, že M. Pirner jest umělec malíř, kterému je člověk o něco více nežli předmět o několika barevných skvrnách, bytost jen potud živá, pokud se zevním, fysickým pohybem prozrazuje. Jeho umělecká snaha hledí postihnouti a pochopiti, co v této bytosti se děje u vědomí, že její vnitřní život vyvírá na venek v jejím výraze, pohybu a jednání. A činí tak se zdarem, neboť odtud jde, že všichni jeho lidé, štěstím ozáření aneb zkrušení v žalu a bolesti, jako bezděky svěřují, co duši jejich plní, co přivedlo je v okolnosti v té chvíli, kdy umělec je postřehl a jich zjev zachytil. Je patrno, kterak s nimi zároveň cítí, jaký hluboký soucit má s těmi, kdo klesli pod tíhou vášně anebo i životem zaplatili žhavé její obejmutí, kterak chápe jejich trud a jak věrným je tlumočníkem jejich blaha. V tomto intensivním proniknutí látky, v té vřelé účasti, jakou předmět umělce naplňuje, leží zajisté příčina, proč všechny ty výjevy Láskou zbuzené a vyvolané dovedou upoutati zájem náš a proč budí v našem nitru ohlas svojí nálady.
Celistvá umělecká jednotnost každého obrazu o sobě všady dochází jasného výrazu. Ať jediná jen postava, ať celé skupiny objevují
