16
Po prvních velkých úspěších „Osnova“ upadá a zaniká v r. 1862, protože - jak praví Barviňskyj - „poesie bujných větrů, stepních mohyl, čumáků, černobrvých děvčat, zezul a slavíků nebudila už zájmu v době, kdy se přemýšlelo o probuzení lidu, o svo bodě a blaho bytu národa.“ Vidíme, že vývojové fáse literatury ukrajinské i české mají mnoho podobností.
Po úpadku „Osnovy“ přenáší se ukrajinský literární ruch do Haliče. Zarevyč a Wolodymyr Šaškevyč (syn Markijana) vydávají literární týdenník „Večernice“, po zaniknutí jej ím vychází Klymkovyčův politický list „Meta“, později „Niva(', "Rusalka“ a list „Pravda“. „Pravda“ stává se hlavním listem také ruských Ukrajinců. Píší do ní Kuliš, Na vrockyj, Ohonovskyj, Barvinskyj, Konyskyj, Staryckyj a Levickyj-Nečuj.
V desítiletí 1860-70 proniknuty jsou listy a literatura halicská silným národnim duchem.
V r. 1873 stává se Kyjev centrem duševního života. Organisátorem vědecké práce stal se prof. Antonovyč, vedle něho vynikli Drahomanov, Rusov, Lonačevskyj, A. Lysenko, Michalčuk, Vovk (zesnulý před rokem), Žiteckyj, Čubyňskyj a jiní. Tato vědecká práce v oboru ukrajinoznalství byla seskupena kolem kyjevského oddělení Ruské zeměpisné společnosti. - Právě v okamžiku, kdy měl vyjíti třetí svazek „Zpisok“ (souhrn přírodopisných. ethnografických a jiných vědeckých prací), a kdy chystal se Maxymovyč vydati soubornou historii Ukrajiny, vyšel osudný carský květnový úkaz z r. 1876, kterým zapovězeno ukrajinsky psát, vydávat ukrajinské knihy, jazyk ukrajinský vyloučen ze škol, z církve, z úřadů a celého veřejného života. Byl to strašný, nelidský „úkaz“.
Tak udusil brutální carismus ukrajinský život a zadržel svým hrozným bureaukratickým aparátem vývoj na 30 let.
Po carském úkazu umlkli ovšem ukraj inští spisova telé a buditelé na Rusi. Řada jich odešla jako emigranti za hranice, do Haliče, do Švýcar a jinam, aby odtud působila a křísila lid.
K největším emigrantům ukrajinským, kteří působili tak jako kdysi naší emigranti, když byli nuceni pro svoje náboženství a přesvědčení opustit vlast, náleží Mychajlo Drahomanov, největší duch Ukrajiny v sedmdesátých a osmdesátých letech, znamenitý učenec a publicista, profesor university kyjevské a později university v Sofii.
Život jeho byl těžký a hořký tak jako život všech opravdu velkých Ukrajinců. R. 1876 musil opustit svou vlast, protože jeho myšlenky byly tehdejší carské vládě příliš nebezpečny a dýchaly již revolučním duchem.
Odchází jako emigrant do Ženevy a řídí odtud ukrajinský
