tínek i kmotříček, abych pěkně poslouchal, sic že zle pochodím. A já jsem přece neposlouchal. Jednou jsem div o život nepřišel, a po druhé jsem myslil, že pozbudu rozum. A kdyby mne sám Pán Bůh nebyl naučil poslouchat, já bych snad podnes nechtěl poslouchat. A proto vám přeju, milí broučci, abych já vám byl výstrahou, a aby vás sám Pán Bůh naučil poslouchat.“
Tatínek byl moc pohnutý, Janinka slzela, maminka plakala, a berušky se daly také do pláče. A letěli. Ale jen nizoučko a pomalinku, aby mohla Janinka a Beruška a Berunka a malá Janinka stačit. Tam na vrchu za potokem se rozloučili. Berušky se vrátili, a broučci letěli daleko, daleko do širého světa, tatínek v prostředku a broučci kolem něho.
„Jen se nebojte,“ učil je tatínek. „Pěkně sviťte, a nic se vám nestane. – Tady to jest hajného chaloupka. Však ho někdy uvidíte. Nosí tašku přes rameno a na hlavě klobouk s pérem. Vidíte, tady jsou ty vinice, kde roste víno, co nám posílává Janinka. Teď tu hrozny nejsou, ty bývají až k podzimu, ale už víno kvete. Viďte, to krásně voní.“
A letěli a letěli. Broučků všady plno, jen se míhali, a „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“ A tatínek také: „Zdař Bůh!“ a Broučinínek také a Brouček a Broučíček a Janoušek a Janínek a Svatojánek, „Zdař Bůh! Zdař Bůh!“
„Vidíte, tady začínají zahrady, a ta krásná veliká stavení jsou letohrádky. Já svítívám tadyhle v té zahradě. Ale dnes poletíme nejdřív tam oknem do toho velikého domu. To musíme tady přes město. Vidíte, to jsou věže, a tady právě pod námi, to jest kašna, lev do ní plije vodu, – však se někdy na něj podíváme.“
A letěli. Za městem v krásné zahradě u cesty veliký krásný dům, okna náramně veliká a dvéře ještě mnohem větší. A ta okna plná světla, a ty dvéře dokořán otevřeny, a do těch dvéří vcházeli pořád
