A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli! A broučci už neměli stání, Brouček, Broučínek, Broučinínek, Broučíček, Janoušek, Janínek a Svatojánek. Slunko se teprv klonilo k západu, a už byli před chaloupkou, vznášeli se do povětří, jeden výš než druhý, a když viděli tam od háječku Janinku přicházet, letěli jí naproti, a skoro ji nesli.
„Však jsem ráda, že vás mohu, milí broučci, ještě vyprovodit, a pak si už také půjdu.“ Ale broučci tomu nerozuměli. To bylo radosti! Berušky už měly snídani hotovou, čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Pomodlili se a nasnídali se, a že ve jménu Páně poletí.
Broučci se už vznášeli do povětří, ale tatínek že jim chce ještě něco připomenout. „Milí broučci! Tak vy dnes poletíte, a budete lidem svítit. Dobře. Když jsem já takhle ponejprv letěl, napomínal mne ta-
