jde naproti.“ A Broučinínek mu šel naproti, a tatínek už ho měl v rukou, a zdvihl ho do povětří, a tolik se smál. A Beruška stála ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. Ach, to byla radost! A měli se rádi, a tatínek svítil, a maminka hospodařila, a broučci si před chaloupkou hráli.
A dlouho to netrvalo, když tatínek letěl jednou zas domů, a byl už za potokem, tu mu běželi Broučínek a Broučinínek naproti: „Tatínku, tatínku, my máme berušku takovou hezounkou. Vidíte, ona vám jde naproti. Ale ona ještě neumí moc běhat.“ A ta malá beruška šla tatínkovi naproti. „Tatínku, tatínku, jak pak mně budete říkat? Janinka nám přinesla medu, a povídala, že se budu jmenovat Beruška, ale maminka povídala, že ne, že se budu jmenovat Janinka.“
Tatínek byl celý vyjevený, a Beruška stála u chaloupky ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. „I ty má malá beruško, i ty má zlatá beruško! Vždyť ty máš očka jako Janinka, a nosíček jako Janinka, a všecko na vlas jako Janinka. To ti musíme říkat Janinka.“ A maminka byla ráda, a ta malá beruška byla ráda, a všickni byli rádi, a měli se rádi. A tatínek svítil, a maminka hospodařila, a broučci si před chaloupkou hráli.
„Dejte mně na Janinku pozor, ať mně ji luňák nevezme!“ říkávala maminka. – „O, však my dáme pozor!“
A dávali pozor. Ale jednou přiběhli domů: „Maminko, maminko, byl tu luňák. Ale nevzal nám Janinku. On se nás bál.“ A maminka byla celá ulekaná. „Opravdu? Byl to luňák?“ – „Byl to luňák. Takový velikanánský, a měl zelená křídla a dlouhanánské vousy, a tolik bzučel.“ – „I to nebyl luňák. Luňák má zobák a peří.“ – „Peří? Tak to nebyl luňák. Ale bzučel a měl dlouhanánské vousy.“ A maminka byla přece ráda, že jí to Janinku nevzalo.
A dlouho to netrvalo, a měli zas malounkého Broučka, a zas to dlouho netrvalo, a měli malounkou Berušku, a tatínek měl radost,
