polívčička ze všech polívčiček nejméně chutnala, snědl jí plný talíř, a už ani nemukl. Ale když se Brouček druhý den stavil u Janinky, začala ona: „Poslouchej, Broučku, já jsem tuhle byla u Berušky, a ona byla celá uplakána. Já jsem se jí ptala, co jí jest, ale ona, i že nic. Ale já se bojím, že ty s ní vždycky pěkně nenakládáš. Poslouchej, to by ještě scházelo. Nevíš, jaká jí patří čest? Či chceš být zas neposlušný?“ – „I, já, – když jest nás teď tak málo! Jindy svítil kmotříček a tatínek, a teď jsem jen já. To nebudou lidé vidět.“ – „Ale, Broučku, jaké se ty děláš starosti! Jen ty sám pěkně sviť, a o lidi se nestarej. Co pak si tě oni objednali? Ne, Pán Bůh si tě objednal, a kdyby chtěl, však on by dovedl rozmnožit si vás v tisíce tisíců.“
A Brouček letěl a svítil a svítil, celou noc pěkně svítil. A když letěl ráno domů, a když už byl za potokem, a už v stráni u samého jalovce, tu slyší: „Tatínku, tatínku!“ a takový roztomilý malounký brouček batolil se mu naproti. „Tatínku, tatínku, co pak mne neznáte? Vždyť já jsem váš Broučínek, a už na vás čekám. A Janinka na vás také čekala, a když jste dlouho nešel, tak šla domů. A viďte, tatínku, tu starou kolíbku mně dáte pěkně obarvit. Maminka ji snesla se stropu, ale ona jest už taková škaredá. Viďte.“
Tatínek byl celý vyjevený, a Beruška stála u chaloupky ve dveřích, a srdce jí plesalo, a tolik se smála. „I ty můj Broučínku, i ty můj Broučínku!“ A hned si tatínek sedl, vzal Broučínka na kolena, a počal si ho prohlížet. A on vám měl oči jako tatínek, a nosíček jako tatínek a všecko navlas jako tatínek, a tolik toho napovídal. Ach, to byla radost! A měli se rádi. Tatínek svítil, maminka s Broučínkem hospodařila, a učila ho hezounké modlitbičce: „Ó, můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný.“
A dlouho to netrvalo, – když tatínek letěl jednou zas domů, a když už byl za potokem, a už v stráni, tu mu přiběhl Broučínek naproti: „Tatínku, tatínku, máme malininkého Broučinínka. Vidíte, on vám
