si mou peřinu, ta jest větší; já si vezmu tvou.“ A tak si vzal Brouček maminčinu peřinu, a maminka si vzala Broučkovu, a myslím, že hodně mrzla, ale neříkala nic. A Brouček také nic neříkal, ale už tolik nemrzl. Vzpomněl si však na Janinku. „Tatínku, jestli pak má Janinka dost dříví?“ — „I má. Když jsem jí říkal, aby k nám ještě přišla, díval jsem se jí tam na ně. Má ho, — ani ho nespálí.“ — „A u kmotřičky také mají dost?“ — „I to víš. Ti ho mají vždycky dost. Vždyť dělaly celé léto o samém dříví.“ — „A tam v roždí, tatínku, také mají dost?“ — „I, ti ho mají, až jsem se podivil. To ani za dvě zimy nespálí.“ A tak byl Brouček rád, a když už si neměli co povídat, tak spali a spali.
Ale dlouho to netrvalo, a Brouček se probudil. Byla mu zima, až se drkotal. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka bez toho jaksi špatně spala. „Co pak ti jest, Broučku?“ — „Ach, maminko, mně jest zima.“ — A tatínek se také probudil a také povídal, že jest zima. A tak zas topili a topili, a při tom vařili polívčičku, ale maminka byla plna ouzkosti, a polínečka počítala. „Ach, co my si počneme!“ — „I nač pak si dělat starosti,“ těšil ji tatínek. „Dlouho už to trvat nemůže, a bude zas jaro.“
A najedli se a ohřáli, a když si už všecko pověděli, zas spali a spali. A dlouho spali, ale tu se Brouček probudí, a jest mu zima, až se drkotá. Nemohl to vydržet. „Maminko!“ A maminka skoro ani nespala: „Ach, Broučku, snad ti není zas zima?„ — „Ach, jest mně zima, ach, už to nemohu vydržet.“ — „Ach, co my si počneme!“ bědovala maminka, ale šla a drobátko zatopila, ale jen pradrobátko, že to nebylo ani pozorovat. Když už neměla skoro žádné dříví! A tu se probudí tatínek. „Zatop, maminko, jest tady zima.“ — „Ale vždyť jsem právě zatopila.“ — „I to není nic. Musíš hodně zatopit.“ — „Ano, jen kdybych měla čím.“ — „Co pak už nemáš dříví?“ — „I mám všeho
