na východě se to tolik rdělo, že kmotříček radil: „Poleťme domů. Slunko už vychází, a doma na nás bez toho čekají.“
A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad skoro ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru skrze vinice, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil. „Jen se neboj. Slunko vychází, a sovy už zalezly.“ — „A žluny, tatínku, také?“ — „I nic se neboj. Tady jest naše cesta, tu se nám nic nemůže stát.“ A letěli. Tu stála ta chaloupka hajného, ale Broučkovi zdála se být taková malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo. „Vidíš, Broučku,“ povídal kmotříček, „tady už vstali, a vaří snídani.“ Dvéře do chaloupky byly otevřeny. Na posteli ležel hajný a spal, tak nerozstrojený. Puška visela na stěně na hřebíku, a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela velikánská zastřelená sova. — A letěli, pořád pěkně vedle lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A s vrchu dolů a přes potok, — hned všickni tři tam pod jalovec.
Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. „A Janinka tu není?“ ptal se Brouček. „One zde není,“ pravila maminka. „Ona si myslí, že nebudeš poslouchat. A jestli pak, tatínku, poslouchal?“ — Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: „I, poslouchal. Vždyť on má už rozum, a už se nebude bát.“ — A že budou večeřet, hlad už bez toho měli. Měli čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se bez toho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo, a že se okno otevřelo, a taková krásná paní dívala se na hvězdy a na broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy, a pořád plil vodu.
„A nebáls se ho?“ ptala se Beruška. — „Ó, nač pak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme polekali. Ten se nás bál!“ — „Ano, Broučku,“ přisvědčoval kmotříček. „Ale ta sova!“ — „Ó, však
