hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček: „I pojď, nic se neboj, on je kamenný.“ A sedli lvovi na ucho, a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dvéře vedle dveří, ale všechno zavřeno. Nedaleko kašny stál sloup, a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřený: přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhanáské kopí. „Tatínku, vidíte, tamhle někdo stojí.“ — „To jest ponocný.“ — „Ponocný? Co pak on tu dělá?“ — „Ponocuje. On dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí. To na ty zloděje.“ — „Oni tady v městě také kradou?“ — „O moc prý kradou. Jak jen mohou.“ — „Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte, tam nekradou?“ — „Tam snad ne.“
Ale tu se ten ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům, a hú, hú, hú, hú, a tak dvanáctkrát hú. „Tatínku, co pak to?“ — „To on troubí půlnoci, aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát.“ — „A jak pak on ví, že už jest půl noci?“ — „On to už dávno dělá, tak on už to ví. Však už musíme zas letět. Slunce bude brzy zas vycházet, a my jsme ještě nic nesvítili.“ — Kmotříček myslel, že když dnes Brouček poprvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli, z města ven, a tam do těch zahrad.
Broučkovi něco napadlo: „Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme.“ — „Tam, kde zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Jest to tadyhle v jinou stranu za městem a musili bychom si přivstat, hned jak slunko zapadne.“ — A tak svítili a svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíc tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočali. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil, a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily, a ti broučci se kmitali, a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh.“ A ti kohouti, ó ti teprv začali: Kykyryhý, Kykyryhý! a pořád Kykyryhý! Jeden přestal, a druhý začal, tak že ani nepřestali. Ale ty hvězdy začaly jaksi blednout, a tam
