A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chvilku začala kmotřička: „A co, Broučku, už nikam nemůžeš? To nejsi jaksi moc silný.“ — „I ne, kmotřičko. Ale, když ona se pořád se mnou vadí.“ — „Inu, když ty jsi takový divný brouček. Co paks už zapomněl, že něco mám?“ — „A jest to, kmotřičko, dobré?“ — „I to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos.“
A Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a — „Teď pojďte, děti.“ — A děti šly. V síni, v pravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen zatočila, a už bylo otevřeno. Ale teď, co tam? Ten bílý talířek na tom nejhořejším prkénku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm? Kmotřička je sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.
„Nu, tak hádej, Broučku, co to jest. Ale, Beruško, nepověz.“ — A Brouček: „Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.“ — Ale Beruška se smála, a kmotřička: „Ó ne, Broučku, to jest ještě sladší.“ — „Tak to jsou maliny.“ Ale Beruška se ještě smála. — „Ne, Broučku, to je mnohem ještě sladší.“ — „Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.“ A Beruška se mu teprv smála. — „Ó, Broučku, to nedobře hádáš — jest to jako med sladké.“ Ale Brouček nic už nevěděl, až to Beruška prozradila. „Ale ty hloupý Broučku, vždyť jest to med.“ A Brouček: „Tak jest to, kmotřičko, med.“ A byl to med. To si pochutnali!
Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trochu chvojí, a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček že půjde domů. — „Nezapomeň doma pěkně pozdravovat.“ — „Ne, já nezapomenu. S Pánem Bohem!“ A šel. Sotva že přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem.
