A Brouček: „Maminko, já se půjdu koupat.“ — A maminka: „Jdi, jdi.“ Však ona věděla, že se jí brouček neutopí. A brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a houp do trávy, jak byl dlouhý a široký, a házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas houp do rosy až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu se sebe setřepal, a frr — rovnou čarou pod dub ku kmotřičce.
U okna zůstal stát. „Beruško, už se nezlobíš?“ — „Co pak bych se, Broučku, zlobila?“ — „Pane, to jsem se vykoupal. Jestli pak ty umíš také plavat?“ — „I ne. Kde pak bych já uměla!“ — „Pane, já umím plavat.“ — „I nechť, Broučku. Já musím jít mamince pomoci.“ — „Kde pak jest kmotřička?“ — „Ona seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat.“
A Brouček se šel podívat. „Co pak nám neseš, Broučku?“ — „I nic, kmotřičko, já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?“ — „Mám, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Kdyžs Berušce tak škaredě řekl a paks utekl. Ona plakala.“ — „Ona plakala? Však já jí už tak nebudu říkat.“ — „Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo. Ale musíte je pěkně rovnat do rázu. Pak ti něco dám.“
Brouček že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. „Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou.“ — Ale Brouček, ó, že on to unese. A nosil. Ale místo co měl šťaklíčky pěkně do rázu rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla. „Broučku, to tak nesmí. Maminka to tak nechce. Nám by se to skácelo.“ — „Ó, nic se vám neskácí. Co pak to nedělám dost pěkně!“ — „Neděláš. Vidíš, užs to zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat.“ — „Tak si to dělej sama, když ti to nedělám dost pěkně.“
