víš? Co paks to slyšela?“ — „I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“ — „Že já jsem křikloun? O — ty berouši! — —“
A už zas Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizino, a cídila právě okna, že se až, až třpytila. „Kde paks byl tak dlouho, Broučku?“ — „Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.“ — „A co paks tam dělal?“ — „Nic. Já jsem tam byl jen tak u okna.“ — „A co pak ti dali?“ — „Nic. Já jsem nic nechtěl.“ — „Ó, oni ti přece něco dali. Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš — —“ — „Oni něco mají?“ — „Inu, to by to byla kmotřička nepovídala.“ — „Hm, nechť si to nechají.“ — „Ó, však ty si tam pro to půjdeš.“ — „Ó, nepůjdu.“ — „Ó, půjdeš. A jak paks daleko tatínka vyprovodil?“ — „Ó, daleko. Až k těm třem olším.“ — „Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.“ — „O! A co pak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“ — „Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“ — „A tak proč pak jim tatínek svítí, když oni spí?“ — „I, holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat.“
To se Broučkovi líbilo, a už zas lítal. Vylezl si na
